Březen 2018

Všem co chtěj žít na vesnici protože JE TADY KLID!

12. března 2018 v 9:39 | piková královna
Berte tento článek se silným nadhledem, protože já vesnici fakt miluju. Akorát mě vytáčí, když slyším to jejich: "Ty se na tom venkově aspoň vyspíš", "Je tam klid" a další takový kraviny :D

Takže abychom Vám shrnula průměrný prázdninový den na vesnici:

3:00 pes vyje na měsíc posléze štěká na ježka a odpovídají mu všichni ostatní psi v okolí
4:00 je silný vítr, což poznáte podle rámusu veškerých plechových věcí na dvoře a šustění stromů + pes štěká na vítr
5:00 zpívají ptáci (pokud myslíte, že to v domě není slyšet, pletete se)
6:00 kokrhá kohout a vy víte, že už neusnete
7:00 soused seká sekačkou trávu
8:00 soused řeže motorovkou strom
9:00 soused pálí bordel a všude to smrdí (nemluvě o čerpání žumpy)
10:00 hraje rozhlas
11:00 soused zvoní, že mu máte pomoct chytit králíka
12:00 utekl králík vám
13:00 máte hlad, nestíháte uvařit oběd, ale nemůžete si prostě jen tak zajít do fast foodu
14:00 pes vám vběhl do domu (zdemoloval co se dalo, zašpinil co se dalo, sežral co se dalo)
15:00 snažíte se babičce vysvětlit, že tu botu už asi nenajde a vy za to nemůžete
16:00 zmoklo vám téměř suché prádlo
17:00 pes tahá teď už špinavé znovu mokré prádlo po dvoře
18:00 kočka do obýváku donesla mrtvou myš a mamka (občas i já) chytá záchvaty paniky
19:00 zjišťujete, že nemáte žádné jídlo v ledničce, jenže nemáte si kde něco koupit
20:00 babička nadává, že se za celej den nic nestihlo
21:00 napadne vás, že byste se mohli alespoň podívat na něco do školy
22:00 usnete u učení
23:00 sousedi mají noční grilovačku na zahradě, smějou se, maj hudbu na max volume a je jim jedno, že je noční klid
0:00 usnete znovu
1:00 spíte
2:00 spíte
3:00 pes vyje na měsíc

Ale jo, přestěhuje se na vesnici, bude to super, bude tam klid :D

Budu včelařit

10. března 2018 v 19:56 | piková královna
Dámy a pánové,
tohle je den co se zapíše do historie, protože teď už se může stát opravdu cokoliv!
Já, člověk, co od mala nenáviděl včely, když ho nějaká bodla, už jela sanitka, aby mu píchly tři obrovský injekce, protože ta moje alergická reakce, ta je k nezaplacení. Vždycky celá oteču a aaaaaaa.
Proto všem bylo vždy divné, že máme na včely.
A teď jsem se po tolika letech nechození v létě na zahradu rozhodla, že začnu včelařit.

Dnes jsem s babičkou byla na včelařské schůzy. Řeknu vám, samí důchodci tam. Jsem vešla do toho sálu a všichni jako že uaau kdo to je ke komu patří chci s ní mluvit mladá krev.
Nerozuměla jsem ničemu co tam pan předseda žvatlal, ale dostala jsem řízek, sešit a pití. Zdarma jako, no neber to.

Takže jsem sice nic nepochytila, ale zítra jdu s babičkou poprvé do včel na první jarní prohlídku, huraaa! Tak mi držte palce ať to přežiju!

Učení - mučení

9. března 2018 v 14:51 | piková královna
5 dnů, 14 předmětů, 38 hodin. Těch vyučujících.
To dělá i s přestávkami 7,3 normálních hodin za průměrný den, a pokud vám jezdí autobusy asi nějak jako mně, strávíte kvůli škole mimo domov 10, 5 hodiny. Když k tomu přičtěte dobu od toho co ráno vstanete než nesednete do autobusu, 11,5 hodin za průměrný den.
Pokud si dobře pamatuju, vždycky nás učili, že den má 24 hodin. To je 8x3. 8 hodin na učení, 8 hodin na volný čas, 8 hodin na spánek.

Hahaha.

Po celé té škole mi zbývá 12,5 h. Dejme tomu teda 8 hodin na spánek, 4,5 h na volný čas. Jenže když se za ten průměrný den píšou cca dvě písemky, musíte se na ne někdy naučit, že jo. A to už nejspíš tvůrci systému 3-3-3 počítali s tím, že kdo studuje, školu miluje a svůj volný čas i osobní život zasvětí učení.
Pokud se na ty dvě písemky o kolika desítkách stránek v učebnici učíte nějak intenzivně, pravděpodobně vám ty 4,5 h stačí. Jo, krásný.
Teď ale přichází na řadu zkoušení. Protože za průměrný den vás(nebo minimálně naši třídu) kromě 2 písemek, čekají v průměru tak tři předměty, ze kterých se zkouší.
Většinou se zkouší z poslední látky(což může bejt jedna poslední hodina nebo poslední měsíc), takže podle obsahu to zabere tak další 2 - 3 h. To nám na spánek zbývá ještě 2,5 - 1 h.
No jo, ale co to jejich učení se na písemky alespoň dva dny dopředu? Co domácí úkoly? Projekty? Referáty? Prezentace? Chytání se na každou hodinu?

Ale co. Jsme studenti. My nemusíme spát. Ani jíst, sprchovat se, bavit se s rodinou, mít kamarády nebo psát blog. My totiž můžeme zasvětit celej život škole, že jo :)))

Chyby nejsou chyby

7. března 2018 v 20:00 | piková královna
Určitě to taky znáte.

Stokrát uděláte věci dobře, nikdo si to nepamatuje. Jednou něco pokazíte, ups, všichni to řeší, dávají vám najevo jak jste úplně neschopný a pokazíte to vždycky.

Automaticky si vymyslí důvod: "nechtělo se jí", "vykašlala se na to", "zapomněla", "neumí to", "prostě je blbá".

Po většinou to samozřejmě bylo jinak(alespoň u mně). Můžou to být zdravotní důvody, osobní důvody, deprese, nervozita, stres, nedostatek času nebo tisíc milionů jiných věcí, co vám do toho prostě "vlezou" a vy s tím nic nenaděláte.
A i když si za to může někdo sám, pořád mi přijde nesmyslný mu nadávat za to, že to (ne)udělal. Včera se mu třeba nechtělo, ale dnes už se za to prolíná, jenže už je pozdě. To má cenu ho ještě dál deptat? Podle mě se nejlíp potrestal sám.

A mně nevadí,že to nechápou. Mně vadí, že se to pochopit nesnaží. Každej ti vynadá, žes něco (ne)udělal, ale nikdo se neptá "proč". Každej si odpoví sám, protože je to přece jasný, že.

Další věc, abych teď citovala odněkud z knihy knih: "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?"
Proč jako nadávají? Nikdy neudělali nic blbě? Pokud nejde o něco fakt vážnýho, vůbec bych takový věci nehrotila. Člověk něco pokazí, poplete.. je mu to líto, mrzí ho to, třeba se cítí zklamaný sám sebou, a očekává podporu, porozumění a motivaci. A co dostane? Přednášky, proslovy a podupané sebevědomí.

Podle mě, když někdo udělá chybu, není to nic špatnýho. Všichni je přece děláme, tak proč už to prostě nepřijmeme.

Proč se nemůžeme snažit se vzájemně pochopit?






Značka ideál

5. března 2018 v 13:42 | piková královna |  Moje životní filozofie
Je jedno kde jsem, co je za den a kolik je hodin. Vyjdu ven, a pokaždé vidím masky.

Některé mají dokonale nacvičený úsměv, jiné výraz, které říkají "koukej jak je mi všechno ukradený" - podle toho jaký účel mají plnit.
A možná že pod vším tím oblečením co-se-zrovna-nosí, za všema těma vyretušovanýma fotkama na Instagramu se pořád někdo skrývá. Možná tam jsou skutečné duše, co sami sobě přiznají, kdo jsou doopravdy.

Jenže proč to nestačí? Proč prostě nevyjdeme z té formičky na perfektní-holku, perfektního-kluka, a neřekneme něco jako "Ahoj světě, nosím oblečení ze sekáče, nikdy jsem nejedla kebab a nelíbila se mi Snídaně u Tiffanyho."

Protože stojí to za to? Mít 300 lajků na fotce na fb, 3000 sledujících na insta, když vlastně nesledují vás? Protože to, co dáváte na internet, všechny ty upravený fotky, abyste vypadali nádherně.. nejste na těch fotkách krásný. Protože to nejste vy.
Staly jsme se obětí nás samotných. Fotíme si zážitky a natáčíme videa. Ale ne pro nás, abychom si mohli jednou zavzpomínat. To pro ostatní, aby nám mohli závidět.
Srovnáváme kdo má víc lajků a víc sledujících, snažíme se být jako ostatní. Stejně "dobří".

Myslíme si, že je lepší zapadnout než zářit? Říkat to, co se od nás očekává, dělat, co se očekává, být jací se očekává?
Jsou to naše životy. Neměli bychom za nás nechat rozhodovat hlas většiny.

Protože kdo to určuje? Kdo určuje co se nosí a co se jí? Jakou hudbu musíte poslouchat a s kým se musíte bavit?
Já Vám to řeknu. Vy si to určujete sami.

Tak sundejte ty masky a ukažte světu, kdo jste.

druhý dopis

4. března 2018 v 10:22 | piková královna |  dopisy
byl to náš svět.
teď už je jenom můj.
když spolu mluvíme, mám pocit, že už mi ani nerozumíš. že ti uniká význam slov. jen přikyvuješ a nejspíš to přirovnáváš ke svému světu. k tomu tvému novému.

přeju ti štěstí, samozřejmě. jenže já tenkrát zůstala, a ty si teď jen tak odejdeš. to není fér!
byl to náš svět.
a ty si teď tvoříš nový.
už si mě ani nepamatuješ, co? už ani nevíš, kdo jsem vlastně byla před tím vším.
jenže ty roky nesmažeš. nepřinutíš mě zapomenout. a vsadím se, že ani ty nikdy nezapomeneš. nevadí mi, že jsi ve vlastním světě. vadí mi, že tam nejsem s tebou.

byl to náš svět.
ty už v něm nejsi, a já se snažím ho přetvořit na nový. smířit se s tím, že jsem tu sama, a až osuším mokrá křídla, proměnit samu sebe na někoho jiného, a ty, co tu teď jsou namísto tebe, začít vnímat jako další bílé holubice.

snad se zase uvidíme až se naše světy střetnou.
doufám, že do té doby nezmizíš.

první dopis

2. března 2018 v 19:38 | piková královna |  dopisy
já vidím jak trpíš.

jen tak sedíš a koukáš kolem. vidíš holku, co ti zlomila srdce, kamarády, co ti nerozumí. cítíš se sám. trpíš. nemáš to komu říct. rozumím ti. býváš nezvykle potichu a nezvykle sám.
občas odpodíváš podrážďeně, protože tě nebaví jak se všichni smějí, a ty se směješ s nima, i když by ses radši stáhl.
směješ se jako vždy. plně a nahlas. máš ten nejkrásnější smích jaký jsem kdy slyšela. a všichni mu věří. ale já ne. už nevidím to nadšení v očích. ty už se nějakou dobu totiž nesměješ srdcem.

dnes se tě ptali co ti je. řekl jsi "nic" a oni se s tím spokojili. možná se jim nechce nic řešit, možná nevědí jak. a ty nejsi schopný jim říct něco víc. máš pocit, že to neberou vážně, že by to nepochopili, a vlastně je to nejspíš ani nezajímá.
tak se prostě zase usměješ, a když se otočí, a ty si myslíš, že tě nikdo nevidí, povzdechneš si a na chvíli zavřeš oči. jenže vždycky je někdo kdo to vidí, víš, vždycky je někdo kdo si všímá.

a já bych ti to tak strašně ráda řekla. že jsem tu kdykoliv pro tebe, že chci vědět co tě trápí, že ti naslouchám. jenže ti to nedokážu říct. jsem stejná jako oni.
ale my dva kamarádi nejsme. my dva nejsme nic, chápeš? na prstech by se dalo spočítat kolikrát jsme kdy v životě vedli nějaký smysluplný rozhovor. bylo by divné za tebou prostě přijít a obejmout tě. lekl by ses a možná se mi vyhýbal.
ne, to ne. ty takový nejsi. jsi ten nejvelkorysejší. nikoho neodsuzuješ, ke všem se chováš mile. jako bys to ani jinak neuměl.
kdybych tě obejmula, obejmul bys mě nazpět. vím to. ale ode mě by to pro tebe stejně nemělo váhu, že?

vždy jsi byl oblíbený, jenže tě nedokážou ocenit. vidí tvoje oči a zářivý úsměv, hebké vlasy a vypracované tělo. ale nevidí tebe. nevidí kdo jsi a nevidí jak trpíš. a jak pochybuješ. možná spíš o sobě než o nich. vždyť může tě mít vůbec někdo rád? jsi pro ně dost dobrý?

já ti něcopovím. t y j s i d o k o n a l ý. jistě že máš svoje chyby. ale ty všechny mizí v porovnání se vším tím co v tobě dřímá. chtěla bych abys to věděl. a abys věděl, že je tu někdo, kdo si tě všímá, váží si tě a miluje tě.

někdo, kdo tě vidí.